1. Ožralý každý den chodí

po kamarádech šálkem hodí

je to dosti líný chlap

jmenuje se Honza Dráb

Přišel ožralý jak prase

poblil a posral se zase

by dokázal že je sekáč

občas líže kurvě pekáč.

2. Ada Najman černý chlapec

prý má dosti (silný) velký třapec

z kurev má jedině švandu

v noci chodí na šourandu

Ráno když vidíš ho domu šlapat

musel by jsi nad ním plakat.

3. Alex křičí z plna hrdel

"Vylížu já vám všem prdel"!

vypil jednou na tři deci

říkal: "Ožralý já nejsem přeci".

Však odhadli jsme to tak

že mu šplouchá na maják.

4. [Kuku ve] na nádraží

jednou ztratil sílu

teď si prase jedno starý

musí honit žílu.

5. O Volemanovi není nám nic známo

někdy přijde večer, někdy však až ráno,

Líza však je na něj hrdá,

Pepa do huby jí mrdá.

6. Pepík ševčík hledá léčku

[je se] dostat do bytečku

kdyby jsi se zeptal

jestli viděl kundu,

Pepa z toho bude míti jundu

na konec ti řekne: "To se ví,

vždyt se přece kunda jí"!

7. Leveman Max, ten je věru

muž největších průserů.

Byla u nás velká sféra,

Max měl průser u majora

říká sobě, že je klasa

nestačí prý na něj basa.

Bažant kolouch a tak dále, průsery tu dělá (dále) stále.

8. Krejča nechce dívku řádnou

Sekrt je prý dívkou správnou

když prý cucá její cecky,

zapomíná na nás všecky

pak se těžko domů vleče,

z pinďoura mu něco teče.

Dobrý den, jmenuji se František Fortin a narodil jsem se dne 1. dubna 1915 ve Šlapanově u Německého Brodu.

Tatínek František zde pracoval jako dělník na dráze,

maminka Anna byla německé národnosti, jako téměř všichni místní.

Křtil mě otec Alois Pinl, do kostela jsme chodili pravidelně, hlavně kvůli matce, byla poctivou katoličkou. My s otcem jsme na to tolik nedali.

Ani nevím, jak dlouho si mne tatínek mohl užít, nebot záhy narukoval k c. k.  dělostřelectvu a sloužil až do konce války v Itálii. Já jsem zatím vyrůstal v domě svého dědečka Tomáše Stáreka.

Po otcově návratu se mi narodili bratr a sestra a koncem 20. tých let jsme si postavili menší domek, vlastně půldomek spolu se sousedem.  Doma jsme mluvili převážně německy, mutter se nikdy česky pořádně nenaučila, proč taky, v německé obci. Tatínek nás ale vychovával k češství, takže jsme se všichni sourozenci tak cítili.

Ve školách jsem prospíval průměrně, po obecné jsem chodil do měštanky v Brodě.

Potom mě otec dal do učení k ševci, to mě ale nebavilo, byla tam tma v té sklepní dílně, tak jsem odtamtud utekl a dal se na léto do služby k jedné mladé vdově na statku, všechno jsem tam dělal s ní sám. Otec ale naléhal, abych se přeci vyučil, také jistě se cosi o nás ve vsi šeptalo, tak mě přijal do učení mistr Vobořil, výrobce šicích strojů v Něm. Brodě. Práce ta mě velmi zaujala, rychle jsem se vše naučil a práci svou dobře zastal.

Po vyučení jsem nastoupil v továrně na pletací stroje u bratří Mahlerů v Brodě. Tam jsem byl až do vojny, kam jsem nastoupil v roce 1937.

Sloužil jsem jako řidič tančíku v Pluku útočné vozby 1, nejprve v Milovicích, později v Chustu na Podkarpatské Rusi. Tam to bylo velmi veselé, děvčata zde k nám byla milá, složil jsem o tom takovou baladu, je ale trochu vojensky přisprostlá.

Transkripce:

[S...] balada 1. čety

milí zlatí kamarádi

všichni se tak máme rádi

přečti si to každý dobře

odhaleni jsme tu bodře

V Chustu nás také zastihla okupace, útočili na nás Maďaři na koních, ty jsme však hravě odrazili kulomety, pak jsme se stáhli do Rumunska, kde jsme nechali všechny zbraně a přes Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko jsme vlaky dojeli domů.

Po návratu do vsi si mě hned zavolal starosta a říká "Tak, Franz, zas půjdeš na vojnu, do naší, německé."

Ale na to já mu odpověděl, že jsem Čech a ti že nikam nemusí. Nálada ve Šlapanově byla velmi ostrá, všichni chlapci s nadšením rukovali, to začalo opadávat až během války, kdy začala chodit oznámení o jejich úmrtí.

Bratr Antonín už byl ze vsi pryč, odešel do Prahy potom, co ho místní němečtí výrostci zbili. Našel si práci v Modřanech v továrně na letecké přístroje bratří Vinopalů. Já jsem zašel k bratrům Mahlerům, jestli by mě nevzali zpátky, ti ale utíkali z republiky pryč, byli židovské víry. Práce vůbec v okolí moc nebylo, otec mě vyjednal u dráhy místo, tak jsem pár měsíců sloužil sám v jednom strážním domku a dohlížel na stav trati. To ale nebylo nic z mého oboru, tak se bratr přimluvil u Vinopalů a v září 1939 už jsem byl v Praze.

V červenci 1943 jsem se oženil, moc se mi do toho nechtělo, Marie už byla v devátém měsíci, a hrozila mi, že skočí z mostu. Já už jsem totiž jedno děcko měl, Alžbětu, od roku 1938, před vojnou, s Terezkou, co jsem s ní chodil od jejích patnáctých narozenin, to byla moje velká láska, ale matka nesvolila, abych se oženil, pak jsem musel na vojnu a Terezka si vzala Puchýře. To ale Máňa nikdy nevěděla, vlastně nikdo z rodiny, jenom všichni ze Šlapanova, poctivě jsem však na Alžbětu platil a i později všemožně podporoval.

Za války jsme i malým Frantíkem bydleli na Smíchově, říkali mu tam Franta rámus, jak pořád jezdil po schodech dřevěným autem. Ze Šlapanova jsem do Prahy vozil proviant, s úředníky nebyly potíže, vždycky jsem na ně mluvil plyně německy a oni mě nechali jít.

Po válce vystěhovali z mojí rodné vesnice všechny Němce, zůstalo tam jen pár lidí, mezi nimi i moji rodiče a vdaná sestra, strýcové museli všichni jít.

Otec mě zlákal zpátky, přidělili mi dům, už nás taky bylo víc, narodil se nám Míla, já jsem však dál dojížděl do Prahy do práce.

Jednoho dne v noci, hned po nastěhování, někdo bušil na okno, byli to původní majitelé, přišli si pěšky ze sběrného tábora pro peřiny, co měli schované pod podlahou, Ještě říkali, že mají cosi zahrabané na zahradě, ale to už nestihli vyzvednout, tak to tam leží asi dodnes.

V roce 1949 jsem se rozhodl přestěhovat zpět do Prahy, dostali jsme prostorný byt v továrních domech v Modřanech, k čemuž asi přispělo i to, že jsem se najednou ocitl v KSČ. Můj otec totiž byl už před válkou v sociální demokracii, tak jsme tam po válce s bratrem vstoupili také, a po revoluci nás oba najednou

převedli do KSČ. Mě to tehdy nijak zvlášt nevadilo, začal jsem pracovat vedle své práce na vývoji nových leteckých přístrojů ještě v Komisi národního pojištění. V továrně mě za to neměli nijak v lásce, nebyl jsem totiž líný jezdit ty, co čerpali nemocenskou, kontrolovat až na jejich soukromé chaty. To se ví, že jsem jich pár nachytal.

Po osmašedesátým jsem ze strany vystoupil, v roce 1980 jsem šel do důchodu, no a na věčnosti dlím od roku 1999. Aspoň toho roku 2000 jsem se chtěl dožít, ale nebylo mi dáno...

Židem prý je říkal kdos, prý má moc veliký nos

to nic není řekl potom

kdybys viděla můj ohon, když tě na něj napíchnu

budeš se točit jako vrtule         ty škatule

Děvčaty se město rojí, Vildy se však všechny bojí,

Tomu chlapci s klidnou lící, kouká ocas nohavicí.

Lidé se jen křižují vzpomínají na Sibilu

a jen mu ho

mohl by vlézti na kobulu.

Však Vilda nezahálí, svůj ocásek stále chválí,

ruka už ho nebolí, protože má mozoly.

Pepa Stránský to je kluk, urostlý jak mladý buk,

Soničku si namluvil, na randíčko s ní chodil,

šetřil si ji, při tom vece, na ocas je mladá přece

Ona myška jedna chytrá

pozvala si Frantu Richtra, a ten jako znalec

strkal jí tam nejdřív palec, že ji Pepa nemrdá

ihned na ní rozeznal

18. Štěpánský je klučík  černý,svému děvčátku je věrný

nechce on se někam tlačit, časem si jde

zapitlačit. Cikánka mu jednou praví

dej mi ho tam hochu drahý

Pepa však je nezkušený nemá v tom nauku

strčil jí to do rukávu, pobryndal jí celou ruku.

19. Venca Vítek jako zvíře, každý večer kundu líže

ocas prý má jako kost, mrdání prý už má dost

to je jeho síla zviku, Ptá se možno dostat

tripla do jazyku?

Jazyk když ti začne bryndat, necháš si

ho přece vyndat. Vemte si naučení co

je jeho zvykem nejlepší je mrdat jazykem